Monday, 17 December 2018
A photo on Flickr
A photo on Flickr
A photo on Flickr
A photo on Flickr
A photo on Flickr
A photo on Flickr
A photo on Flickr
A photo on Flickr
A photo on Flickr
A photo on Flickr

O cestě

délka výpravy: 24dní (8.- 31.8.2004)

požité prostředky pro dopravu: vlak, „maršrutky“, jeep, lanovka apod.

projeté státy: Polsko, Ukrajina, Rusko

cíl: centrální Kavkaz, především zdolání vrcholu Elbrus

poloha: jihozápadní Rusko na pohraničí s Gruzii

obsazení:
otec expedice - Pavel Norek Filsak
matka a sestra - Jana Mátlová
průzkumník - Jiří Mátl (bratr Jany :o))
doktor expedice - Radvan Gajner
potah a kronikář - Vojtěch Dvořák

Cesta z Prahy do vesničky Elbrus na úpatí Elbrusu je dlouhá asi 3000 km a my jsme ji různými pozemními dopravními prostředky projeli za zhruba 4 dny.


DEN první - 8.8. Připravte se, odjíždíme...

Vlak odjíždí ve 21,16 z Hlavního nádraží v Praze, je to ruský lůžkový vlak připojený na chvostu celého vlaku, s ruským průvodčím, který nám pěkně přivítal a nechal nás se vykoupat při hledání těch správných kupé, které jsme ale našli a s konstatováním "To už jedem?" se vlak rozjel směrem Kijev.

DEN druhý - 9.8. V Polsku ale uměj zmrzlinu

Cesta do Kieva nám bude trvat 36 hod 22 min a urazíme trasu 1477 km, pojedeme přes Ostravu, hranice do Polska překročíme v Petrovicích u Karviné shruba ve tři hodiny ranní, kde nás budou skoro hodinu přepřahat, dále pojedeme na Krakow Glowny, kde čekáme od šesti ráno do devíti a pokračujeme na Przemysl, kde je největší přestávka z celé cesty a to skorem sedm hodin. Zde náš vagón opouštíme a necháváme ho napospas železničářům, kteří mu změní podvozek poněvadž v Rusku mají vše větší, tedy i širší rozchod kolejí, na který musí být jiný podvozek. Ve volném čase se procházíme po tomto příhraničním polském městě, které má kromě spousty kostelů a bazilik i pěkný hrádeček. A hlavně tak dobrou zmrzlinu, jakou měli v jedné cukrárně už jsem dlouho neměl, naposled v Itálii, a ten výběr, kopeček stál 1,30 zlotých. Po návratu na vlakové nádraží jsme začali hledat náš vlak, který podle našeho průvodčího tam někde bude v šest hodin stát, odjezd byl v plánu na 19.16 . V Mostisce přišla jak celní kontrola tak první časový posun. Celníci si opravdu dávají záležet, stáli jsme tam hodinu, ale vše proběhlo v klidu, imugrační kartičku si vzali a jelo se dál přes Lvov do Kijeva.

DEN třetí - 10.8. Ukrajina, Kijev a jeho hlavní nádraží

Do Kijeva jsme dorazili za krásného dne o půl jedenácté dopoledne. Upřímě řečeno, kdyby mne někdo postavil do vstupní haly Kiev Passajirskij a řekl mi, že jsu na Ukrajině, tak bych si myslil, že spadl z višně. Opravdu kijevské Hlavní nádraží je opravdu honosné a upřímně řečeno, strčí pražské Wilsonovo do kapsy, hlavně v tom, že je po nedávné kompletní rekonstrukci a je opravdu moderně vybavené. Z Kijeva jsme máme v plánu jet do Piatigorsku, což je nejlepší varianta pro další cestu směr Elbrus a okolí. Tímto směrem dokonce jezdí přímý vlak, ale zase jenom jednou za dva dny a to ty sudé. Máme to ovšem dokonale naplánované, :) takže nám jede hned dnes ve 23.14, to znamená, že máme spoustu času. Začínáme výměnou valut za hřivny v kurzu cca 6,45 za Euro, poté kupujeme bilety, mají už jenom plackartnyj, ale alespon jsou pohromadě. Lístek nás každého stál 133 HRIV/os (23 Euro). Před nádražím jsme daly oběd a před odjezdem v odlehlé části prvního nástupiště jsme si uvařily naši první večeři. V jedenáct jsme byly připraveni na nástupišti, objevily jsme náš vagón i s našim 'DYŽURNYM'. Jenom jak jsme nastoupily, tak nastal šok, tedy alespoň pro mne, nějakou představu jsem měl, jak plackartnyj vypadá, ale že to je opravdu taková společná ložnice, tak to mne dostalo.

DEN čtvrtý - 11.8. Tudum tudum, tudum tudum, tudum

Dnes celý den prosedíme ve vlaku, což je velmi bohulibá činnost a velice nás to baví, tak se stále převalujeme, pospáváme a hrajeme karty. Projíždíme Ukrajinou a u Rostova překračujeme hranice s Ruskem. Celník si od nás vzal svoji část z našich imigračních kartiček (to jsme ještě vůbec netušili, že by mu to mělo být podezřelé a že se měl ozvat, že to nejsou ty správné kartičky, které po nás potom bude každý v Rusku, myšlena hlavně milicie, vyžadovat). Dyžurny nám kartičky před hranicemi nabízel, ale mi jsme ho v naší neznalozti odmítly, se slovy, že je už máme. To by člověk neřekl kolik v takovým vlaku chodí prodavaček, které prodávají v podstatě cokoliv, především porcelán, což se divím, že toho víc nerozbijou než prodají. A ty kšeftaři, co procházeli vlak před hranicemi a nabízeli měnili ruble. Pavla stále trápí zub, vůbec se to nelepší, i když začal brát antibiotika, je to mrzutá situace.


DEN pátý - 12.8. Tak na takovýhle den se jen tak nezapomíná

Před pátou hodinou ranní vystupujeme z 'pojezda' na nádraží v Pjatigorsku, hned se kolem nás začnou motat chlapci 'maršrutkáři' a nabízejí nám své služby. Pavel s Janou se rozhoují zda vůbec budou s námi pokračovat, či se raději vráti domů, a to právě kvůli zánětu dásní, který Pavla trápí. Vyhmátla nás místní strážníci ruské milice a hnedle pasy a imigrační kartičky, 'děngy' a 'žiži' Nálčik, vojáci 50 R/os stavěli nás, řidič za nás zaplatil 500 R Pak jsme si ještě prožili malou aféru s OVIREM TYRNAUZ (registrace cizinců, OVIR – „cizinecká policie“) opět se jim nelíbily naše emigrační kartičky. Už nás to opravdu přestávalo bavit:"Kolik s těma krávama budeme mít ještě problémů". Tak jsme se vydali na zpáteční cestu do Nálčiku. Alespoň jsme se pěkně povozily, když už jsme vyřírily velké kulové, samozřejmě se našemu Rusákovi zaplatili tu cenu jakou si řekl, nechtěl nic navíc, za ty popotahovačky kvůli imigr. kartičkám, tak jsme mu ještě bláhově strčily krabičku Marlborek, na kterou ovšem vůbec nereagoval, i když kuřák to byl tedy par excellence, jednu za druhou a celou cestu. Nejlepší bylo jak se ten ’Franta´ nebo spíš ´Michail´ se všema znal, mám podezření, že i ty policajti s ním jsou za dobře, když jim občas zastaví s nějakými neznalými cestovateli. Prostě pěkná mafia. Vyhodil nás na vakzále v Nálčiku, i to počasí bylo proti nám, zrovna pršelo, tak jsme se sly schovat do haly, kde by jsme promysleli co dál. Samozřejmě co se nestalo, hned za dveřmi do haly čekaly policajti a už chtěli passporty. Tak jsme je s obavami z dalšího úplatku začali opatrně vyndavat a ejhle, kartičky jim nevadily, konečně slušní policajti. Nejdříve nás odváží asi na velvyslanectví, poté hledáme a nacházíme v jednom vnitrobloku barák, ve kterým sídlí imigrační úřad, to vše za urputného deště. Bohužel dnes už toho moc nevyřídíme, není tu náčelník, s kterým se řidič zná. Rozhodujeme se zda se necháme odvést jestě dnes k Elbrusu do kempu nebo zůstaneme v Nálčiku v nějakým 'gastinci', který by stál 400 R/os, nejdříve, že pojedeme do kempu k Elbrusu, potom zase s obavy o pasy měníme na hostinec a poté opět na kemp. Zastavuje se doma a vrací se s tím, jestli by jsme neměly zájem přespat u něj doma, že prý má velký byt a to za 1000 R za vsjo. Taková nabídka se nedá odmítnout, jestě když vám řekne, že bude i večeře a že je zděs možno se pamíť. Bytovka nevypadá z venku a na schodišti nic moc, ale jenom co vejdeme do bytu, tak nás obklopí pěkně vybavený 3+1.

DEN šestý - 13.8. Konečně imigrační kartičky a začátek aklimatizace

Vstáváme v 8.00, užíváme si pohodlné postýlky, umívání v koupelně a především snídani, kterou nám připravila paní domu. Před devátou vyrážíme, v autě se k nám přidávají dva vysloužilí alpinisti, jejichš vybavení už nějaký rok ten pamatovalo. Hlavně nás zaujal jejich 'automatický stan'. Hlavně jedeme k imigračnímu úřadu, kde nám konečně vystavily ty správné imigrační kartičky (co jsme kvůli nim měli problémů, to jsme ovšem ještě netušily...). Celý šťastní vyrážíme směr Tyrnauz pro OVIR. Řidič opravdu dokazuje, že touto cestou jezdí hodně často, jel opravdu jak ďábel. V Tyrnauz nám bez problémů vyřizuje OVIR, který nám včera nechtěly vydat. Nechávame se vysadit u odbočky do údolí Adyl-su kousek za osadou Elbrus. Loučíme se s naším průvodcem-řidičem-zachráncem a neboť jsme si s ním vlastně nedohodly předem zádnou cenu, tak teď koukáme jak si říká o 3000 R. Hold nikdo není tak svatý, jak se tváří, i když se dušoval, že on je Balkárec, že není ta krysa ruská, co chce samé děngy, děngy. Ještě Janě nabídl, že se máme ozvat, až budeme odjíždět, že nám zajistí lístky naspátek a že nás i odveze. Vyrážíme na náši první túru, přechod sedla Gumachi (3582 mnm), z údolí Adyl-su do dalšího údolí Adyr-su. Navečír přicházíme do místa, kde zabivakujeme, do místa zvaného Zelenaja Gastinica (cca 2400 mnm)

DEN sedmý - 14.8. 'Brutální' přechod a slaňování

A už to začíná, místo v sedm vstáváme v osm, povaleči. Po snídani a zbalení vyrážíme směr ledovec Jantugan, ale... nevíme přesně kudy. Jdemem podle psaného průvodce a neuměle kresleného nákresu, kterýžto popisoval ale cestu úplně jinudy, než jsme šli mi, ale nakonec jsme k nástupu na ledovec došli, i kduž jsme šli po moréně a né údolím, jak bylo v průvodci. Dolů do druého údolí se podle průvodce dá scházet dvěmi cestami, ta vpravo je jednoduší a vlevo bývá zrádnější, To znamená, že jsme šli samozřejmě vlevo a ejhle, opravdu to bylo zajímavé. Ještě že jsme sebou měli ledovcové skoby a Jiří s Janou mohli předvést své umění, které pochytily na ledovcovém kurzu. Bylo zde místo, kde byl ledovec opravdu pěkně rozpukaný a hjlavně strmý, takže jsme 20 metrový úsek slaňovali. Zbytek sestupu byl bez problémů, v klidu a za světla jsme dorazily na krásný panoramatický bivak s úžasnými plásky pro stany. Máme zde pohodový večer (i když ta rýže byla teda pěkně nedovařená) a jdeme spát za svitu hvězd.

DEN osmý - 15.8. Dlouhá štreka v Adyr-su a přesun

Budíček někdy kolem deváté, žádný spěch. Scházíme dolů do údolí k řece, kde na úpatí dáváme snídani, poněvadž jsme potkali vosdu až zde, včera jsme ji všechnu vypily. Za řekou procházíme přes vojáky, kteří si nás načmárají do svého sešitu. Teď nás čeká dlouhý pochod údolím až na hlavní vedoucí k Elbrusu, který mě osobně dá pěkně zabrat (začíná mne preventivně brát koleno), zkouším dokonce i hůlky (když už je sebou mám). Na konci cesty je dokonce lanovka, která vyrovnává rozdíl mezi silnicemi v úseku vodopádu, slouží jak pro lidi tak pro auta, mi jsme ji obligátně obešli po schodech, které vedli po úbočí soutěsky. U hlavní silnice potkáváme náklaďák a v něm tři maníci, kam že prý jedem. Jejich první nabídka byla 100 R/os, poté slevují na 400 R/vsjo, stále se nám to zdá mos, tak po chvíli čekání na autobusové zastávce (samozřejme marném v případě autobusu) se přiřítí jeep a bere nás do Těrskolu za 60 R/os. Tak tak jsme se ovšem do něj naskládali, ono pět lidí s báglama, to není málo. Nakupujeme nějaký proviant ve zdejším pravděpodobně nejluxusnějším 'magazinu' čili smíšeném zboží, za nějakých R, dvě plný tašky a ubíráme se nad vesnici do lesa zabivakovat, doufaje, že tam nalezneme nějaké příhodné místo. Nacházíme místo nad naše očekávání krásné kousek od potoka, kde si konečně mohu umít nohy (jaká to úleva).


DEN devátý - 16.8. Vzhůru v hůru k Elbrusu

Po snídani se vracíme zpšt do Těrskolu, Pavel s Janou se jdou podívat do Čegetu, patnáct minut pod Těrskolem, na rukavice (poněvadž milý Norek si je nechal doma...) a já jdu hledat, kde prodávají nějaké slušné pohledy. V jednom z mnoha magazínu jsem je ojevil, kupuji jich přímo celou hromadu (6 R jedna 'otkrytka' a 35 R za balík 12 ks) a hned jich několik popíšu. Nákupčíci se vrací s novými super rukavicemi, které prý dokonce stály méně než u nás. Ještě jdu na postu podat pohledy, za známku do čech chtějí 15 R, tak jim tam nechávám 90 R a odcházím doufajíc, že by to mohlo za deset dní přijít. Nabíráme nezbytnou vodu a vyrážíme směr Ledovaja Baza. Cestou poktáváme partu ruských lyžařských nadějí na sportovním soustředění. Stoupáme serpentýnami po cestě vedoucí k observatoři Novy Krugozor (3095 mnm), zde dáváme oběd a pokračujeme ve výstupu. Další zastávkou a pro dnešek poslední je bouda v blízkosti samotné polorozpadlé chaty Ledovaja Baza ve výšce 3683 mnm. Bouda je na rozdíl od ostatních opuštěných stavení v dobrém stavu, dokonce takovém, že v jedné ložnici na palandě rozkládáme ležení. Alespoň nemusíme stavět stany. Ze zaskleného (opravdu) okna je krásný výhled: "Takovýhle výhled mít doma, to by se mi jinak vstávalo". Máme tu šanci vydět krásný západ, opravdová nádhera. Výstup z 2000 do 3650 mnm nám trval s přestávkami šest a půl hodiny s plnou polní.

DEN desátý - 17.8. Priut 11 - alespoň by si tu mohli uklidit ten bordel

V boudě se probouzíme o půl osmé. Po chvíly cesty míjíme Bazu a hned za ní se mustrujeme na ledovec, navazujemese a jdeme přibližně směrem, kde vidíme Priut, cestu podle průvodce necháváme po pravé straně a bereme to přímo přes ledové pole s trhlinami. Několik jich překračujeme a po necelých dvou hodinách přicházíme k slavnému Priutu 11 (v rozmezí 4020 - 4200, podle typu zdroje, nejspíše 4157 mnm), je zde funkční chata s možností ubytování a nad ní stojí její vyhořelá předchůdkyně, do které se jdeme podívat. Nastává šok, uvnitř trosek sestávajících se z obvodových kamenných zdí s otvory od oken je celkem slušná skladka odpadů, mezi kterými stojí v této chvíli jeden stan a za hodinu již tři, neboť se zde usazujeme i přes nevábné okolí. Ale je tu výhoda závětří a je to blízko na toaletu a k vodě. K obědu máme, hm, tmavý chléb se studenýma párečkama. Jdeme vzhůru se kapánek aklimatizovat ke skálám Pastuchovým ve výšce 4600 mnm. Kdo by řekl, že na této hroudě kamení kdysi stála chata - Priut Pastuchova. Tento výstup nám dal na poprvé celkem zabrat. Dnes jdeme spát brzi, v sedm hodin, neboť jsme si naplánovali budík před druhou ranní.

DEN jedenáctý - 18.8. Tak dnes zaváháme, víc než můžeme tušit (bad move!)

Opravdu jsme vzhůru o půl druhé, vylézám ze stanu s čelovkou na hlavě, vedle ve stanu už se vaří čas 'alespoň trochu tepla do žaludku'. Ale co se to neděje, začínájí padat kroupy a vůbec se zatahuje. Koukáme, nikdo nevychází, na sněhu nejsou vidět žádná světla. Rozhodujeme se zda vyrazíme či ne. Vítězí obava z počasí a tak zalézáme a už se dnes o nic nepokoušíme, což se nám vymstí ráno. Když za světla vykoukneme ze stanů je krásně, azur a kolem Elbrusu ani mráček. Jeden z američanů, kteří včera navečír přišpacírovali a usadili se s námi v ruině, mimo jiné prohodil: "Bad move". Ani nevěděl jakou měl v tu chvíli pravdu. Do času oběda se vyvalujeme ve stanech. A copak se nestane, chytá mne průjem, na který jsem měl náběh už v údolí, netuším z čeho by to mohlo být. A pomalu se ke mne přidávají i ostatní s různými problémi, snad až na Janu, zatím se drží.

DEN dvanáctý - 19.8. Den D, ale bez vrcholu V a to kvůli počasí P (odělanému)

Narozdíl od včerejška máme první budík ve dvě, ale je opět krásně hnusné počasí, takže posouváme budík na půl pátou a v pět již vyrážíme. Mezi tím jsem stihl navšívit toaletu (alespoň budu mít nahoře klid). Dva čeští kluci na nás nečekají a upalují napřed. Jdeme za pomalého rozbřesku k Pastuchovým skalám. Cestou mají Radvan s Pavlem celkem slušnou krizi, oba dva zvrací a Pavel si chvíli dokonce i lehá. Nejradši by jsme ho v tomhle stavu poslaly nazpátek, ale nakonec to zvládá a pokračuje. Taky to těch dnech, co ho trápil ten zub, toho moc nenajedl a musel zeslábnout, ale zaťal zuby a táhnul, vždyť sem nepřijel kvůli tomu, aby to otáčel hned na začátku, to jsme se ovšem nepřijely nikdo. Nyní již jdeme celkem plynule a máme své tempo s občasnými zastávkami, aby jsme se moc nerozprchly, s Jiřím jsme v čele, Jiří udává tempo, za námi Radvan a na chvostu Jana s Pavlem. Střídáme se o dva batohy, které jsme vzali sebou a říkáme si, že toho táhneme zbytečně moc. Ale bohužel, u traverzu pod východním vrcholem vcházíme do mraku a hned se sníží vyditelnost, začíná foukat a padat sních. Na dvacet metrů už se nevidíme a po chvilkové vášnivé debatě obracíme a mažeme dolů z vánice. U Pastuchovek se zastavujeme, mrak se stále drží vrcholu, tak sestupujeme až dolů ke stanům. Cesta do 5000 nám trvala čtyři hodiny, z toho k Pastuchovkám jsme vyběhli dnes za hodinu a čtyřicet minut, dole jsme v deset. Česká dvojka se vrací před polednem, taky to ve vichřici obrátili. Zbytek zamračeného dne vyspáváme, večwr je deka kam se jen člověk podívá, celkem se i ochladilo. Ale zase dobré je, že jsme ten výstup vlastně v pohodě zvládli, až na ten začátek.


DEN třináctý - 20.8. Přesouvací a dlabací den

Dneska se hrabeme ze stanu někdy mezi osmou a devátou, je to různé, ale že máme ke snídani suchary, to je jasné. Počasí je ukrutné, absolutně zatažíno, většina lidí balí, i Lotyši, kteří se včera usadily v našem krásném kutlochu a vlastně nikde nebyly. V balení nezůstáváme pozadu a v jedenáct opouští (s radostí i sklamáním) naši ubikaci na Priutu a jdeme stejnou cestou, kterou jsme sem přišly, tedy kolem Ledovej Bazy a observatoře do Tierskolu, kam dorážíme v pět odpoledne. Sestoupit za šest hodin o dva tisíce metrů, to člověka celkem protáhne, hlavně řvou nohy a kolena. Něco málo pokupujeme a hnd pádíme do Čegetu s vidinou toho, že si ta, dáme konečně šašlíky. Na první pophled vypadá Čeget jako sídlo místních mafiánů, honosně, ale zdání klame, je to opět směsice všeho dohromady. Je zde několik 'restaurací', jednu z nich vybíráme a objednáváme pětkrát šašlik a čtyři pivka (Sibirskaja korona - dobrý, ale za 30 R). Dva šéfíci po chvíli začali běhat kolem plefového ohniště, které stojí před každou gastinicí, kde dělají šašlíky, a připravují nám jídlo. Šašlíky jsou v podstatě jakékoliv maso, můžete si většinou vybrat, z které ho to chcete, napíchané na špízu, podávané s cibulí a světlým chlebem. Už jsm eněkteří opravdu slintaly, když nám to konečně nesly, a hned jsme se do nich pustily. V té chvíly to byla skutečná dobrota, i když maso teda bylo trochu tlustý. Šašlíky zde stojí 70 R a pivo 25-30 R. Dnes kempujeme kousek od Čegetu v lese a v noci opět prší.

DEN čtrnáctý - 21.8. Irikčat - trek do snad nejkrásnějšího údolí, které Kavkaz má

Ze satnu dnes vylézáme kolem desáte, k snídani máme salám. Dnes máme v plánu přesun do vesnice Elbrus a výstup údolím Irikčat. Nejdříme chceme jet autobusem, ale jako napotvoru zrovna žádný nejede, čemuž se ani nemůžeme divit, jel v devět, ale to se nám nechtělo ze stanu, jestě pršelo. Tak jdeme pěšky a čekáme, za jak dlouho nám někdo zastaví. Stalo se, asi po jednom kilometru, brzdí maršrut a kam že jedem. Nabízí cenu 50 R/os, smlouváme to na 30 R a jedem do Elbrusu. Koho tady nepotkáváme, našeho řidiče, opět se dušuje, že nám zajiští lupeny do Kijeva, no, uvidíme. Vám povím, to je taky vrsnice k pohledání, největší centrum tam je shluk bytových domů, částěčně panelových a hlavně částečně úplně vybydlených (bylo vidět skrz). Mezi nimi jsme našly několik 'magazínů', kde nakupujeme, dáváme si i blumy. Ve dvě vyrážíme do údolí, jak píše průvodce, jde o opravdu strmý nástup podél potoka, který je v hluboké soutěsce, po jejíž úbočí se drápeme vzhůru, místy opravdu, neboť jsme si vybraly jednu ze stezek a ta zrovna vedla do pískovcových sutí, které byly strmé a celkem nestabilní, takže je radši nadcházíme. V pět hodin přicházíme na krásnou pastvinu u potoka, nedaleko kempuje nějaká dvojice, už má i rozdělaný oheň (později zjištujeme, že to jsou ty dva čehuni, co s náma byli na Elbrusu). Půjdeme ještě dál, nebo xůstaneme tady, lenost a výskyt krásného tábořiště nás přesvědčil o tom, že pro dnešek zůstaneme zde. Rozděláváme oheň, děláme večeři. Oheň je báječná věc, nic chlapa tak neuspokojí jako tetelící se plameny sedíme u něj do desíti. Škoda, že nemáme buřty.

DEN patnáctý - 22.8.

Vstáváme mezi osmou a devátou, stany necháváme stát, neboť dnešní plán je zdolat průsmyk Sovětského Vojína (3700 mnm) a případně východní vrchol Irikčat (4030 mnm) Cestou tímto údolím je nám čím dál více jasné, že jdeme tím nejkrásnějším údolím, které jsme dosud navštívily. Objevujeme zde přírodní bivak, kolem kterého je krajina tak nádherná, jako kdyby se člověk rázem ocitl v nějaké pečlivě udržované zahradě. Po chvíli odbočujeme do svahu do dalšího údolí, které nás vede k cíli dnešní cesty, přecházíme přes pastviny a stoupáme po prudkém svahu a po vyčerpávajícím suťovišti do sedla k zvlaštnímu skalnímu výčnělku pojmenovaném výstižně 'palec'. Na obloze se začínají prohánět mraky a to z obou stran údolí, ale to neodradí naší akční trojku (Norek, Jana a Jiří) aby si ještě nezkusily vyšplhat na nějaký ten blízký vrchůlek. Po několika až nebezpečně vyhlížejících pokusech to vzdávají, i kvůli počasí, a utíkáme před vánicí nazpátek po suťovisku do údolí, k baťohu, který jsme ze nechali, aby jsme se s ním nemusely tahat. Co opravdu na horách nemám rád, tak to jsou právě suťoviska, ale pouze když po nich člověk musí jít nahoru, to je proště ubíjející, když se vám pořád sesouvá zem pod nohama. Ke stanům se vracíme kolem páté, kolem se potuluje pár krav, ale naštěstí jim naše stany nebyly moc k chuti, tak je nechaly v klidu. Opět se kazí počasí, začíná pršet, ale Norek se nedá trochou kapek odradit a rozdělává oheň. Počasí se večír přeci jenom moudří, u ohně připravujeme večerní hostinu přímo o několika chodech (masové konzervy, opékáme suchary s tvrdým sýrem)

DEN šestnáctý - 23.8.

V devět se probouzíme a po včerejšku je opět krásně. Dnes scházíme nazpátek do vesnice Elbrus, který procházíme opět přes nádherné sídliště a jdeme k autobusové zastávce s úmyslem chytnou co jiného než autobus. Alespoň jednou by jsme se jím mohly svést a zjistit, o co přicházíme, ale bohužel se nám to ani dnes nepodaří. Po chvíli čekání zastavuje 'maršrut' a že nás sveze (nepovídej), snažíme se mu vysvětlit, že čekáme na bus, ale jak už to bývá, byl neoblomný, stahnul cenu tak nízko (30 R/os), že jsme pustily autobus z hlavy a svezly se s ním do Čegetu. Zde jsme opět navštívily jednu z občersveren a nechali jsme si udělat dva talíře plný 'chičin'(placky z kynutého těsta, na způsob s masem nebo s bramborem a sýrem, zde za 20 R kus), ktréžto nám strašně moc chutnali. Potom si chceme koupit nejaké vitamíny, nejdříve jako že broskve, ale po úžasném zjištění, že místní stánkař chce za kilčo pěkných 84 rublů nám stačí, když bereme blumy za 20 R/kg. Čeká nás cesta do Těrskolu, kde něco pokupujeme (měníme v obchodě peňažky, mají kurz 28 R/dolar), jíme blumy a přesouváme se k Azau, které je po silnice nějaké tři kilometry nad Těrskolem. Plánujeme se ještě dnes dostat k Priutu 11 do čtyř tisíc, ale pro změnu ne pěsky, ale pomoci si lanovkou. Když do Azau ve čtvrt na pět přicházíme, tak nám akorát zavírají pokladnu, takže tam už lupeny nekoupíme. Odkazují nás na chlápka s vysílačkou, asi správce, ten nám po krátkém rozhovoru s vysílačkou říká cenu 500 rublů za vsjo tam i zpjať do další mezistanice. Neboť skutečná cena u pokladny je 120 R/os za každý úsek lanovky, tak mu přikyvujeme a nasedáme do kabiny lanovky, jejíž podobná jezdí i na Gerlachův Štít (čím to asi bude?). V další mezistanici ale nejprve ani nemůžeme najít obsluhu lanovky, nakonec to je opět chlápek s vysílačkou a v maskáčích, ale ten nám dává cenu 250 R, neboť na rozdíl od chlapka v Azau nám účtoval jen cestu nahoru (což jsme dole trochu opoměli zdůraznit, že dolů nemáme v plánu jet), takže další úsek je v lanovce a to do mezistanice Mir. Třetí úsek lanovky je již proslulá sedačková lanovka, bez moznosti sebejištění a to ještě musíte přidržovat na klíně svůj oblíbený a tězký baťoh. Ještě že už pro dnešek nepremávala. Odtud se vydáváme již pěšo k Priutu, jdeme podél lanovky, míjíme hotel Sudy a pokračujeme po skalkách a poté po sněhu (ani nenasazujeme mačky). Jak jsem dole v Azau (2300 mnm) vyrážel v kraťasech, tak jsem došel i k Priutu (4160 mnm), kde už se na mne dívaly celkem podivně. Nacházíme pěkné místo na skalách naproti Priutu, kde kempíme někdy po sedmé hodině večír. K večeři máme nějaký ten chleba a dlabat jdeme v devět, vždyť zítra přeci vstáváme brzy, opět.


DEN sedmnáctý - 24.8. Druhý pokus o vrchol Elbrusu

Směr vrchol vyrážíme před pátou, když se probouzíme o půl páté a chroupeme něco sucharů. Neboť již jdeme pokus o vrchol podruhé, jsme ndherně aklimatizovaní a je to znát, vyběhneme to dá se říct úplně v pohdě, ale bohužel opět jenom do nějakých 5100 kde je zase jako na potvoru neskutečné počasí, u skupiny, ve které je i jeden Čech, se otáčíme a se sklopenou hlavou (a nadávkami na rtech) jdeme opět dolů. Jenom co vyjdeme z mraku, tak se zastavujeme a uvažujeme o tom, že by jsme zde počkali, zda-li se počasí neumoudří. Po chvíli se rozhodujeme že tři, já a Norek s jířím to ještě zkusíme, neboť mrak kolem vrcholu se stále motal a chvílemi to vypadalo opravdu nadějně. Takže jsme se opět vydali vzhůru, přešli jsme místo, kde jsme se otáčeli a mlhou a vánicí stoupali po stále mizející stopě a podél kolíků vzhůru. Ale potom, co jsme předhonily několik nejistě se sunoucích skupinek, jsme nakonc museli uznat, že radši nebudeme riskovat a otočíme to, štiplavá vánice a mlha nás nenechala na pochybách, že bohužel ani druhý pokus o zdolání vrcholu se nevydaří. Dole u stanů jsme za hodinku a děláme oběd. Po něm zalézáme do stanu, protože se začíná i tady kazit počasí.

DEN osmnáctý - 25.8. Sestup ze zakleté hory

V deset se probouzíme do pěkně zasněženého dne, stany musíme oklepávát od sněhu a lahve s vodou skorem rozmrazovat. Snídáme vločky se smetanou, byl to opravdu dobrý nápad, ta smetana, takhle se dá říct, že jsou i dobré. Nedá se nic dělat, balíme a v jedenáct odcházíme směr Mir. Zde děláme oběd, schovaní před nepřízní počasí a pozorujíce ruské 'turisty' v oblečení Adidas, kteréžto je zde asi považováno za ukazatel bohatsví a společenského postavení, neboť zde tato značka opravdu převládá. A to až neskutečně. Dále pokračuje do Azau po sjezdovce která vede pod lanovkou, Janu cestou začne trápit koleno, tak se nechá svést lanovkou, Pavel za ní běží dolů a zbytek pomalu schazí dolů. V Azau po radostném shledání a po zjištění, že Janu než stačil přiběhnout Norek nikdo neukrad si nenecháváme ujít příležitost a opět si dáváme něco dobrého na zub. Zláká nás jedna z místních kuchařek a dělá nám speciální cenu, telecí 'šašliky' za 70 R a 'chičiny' za 20 R. Znamená to, že někdo si dává to a jiný ono a k tomu samozřejmě pivečko (30 R) a Jana burčák za 40 R. Po až dá se říci přejedení se přesouváme k 'našemu' kempu v lese na Těrskolem.

DEN devatenáctý - 26.8. Pod stěnami Dongozurunu

Vstáváme tak o půl desáté, Jana s Pavlem jdou něco pokoupit a přemýslíme, co vlastně podnikneme v ty zbývající dva dny. Jestli necháme stát stany a nalehko někam vyrazíme, nebo se sbalíme. Vyhrává druhá možnost, takže ve dvanáct vyrážíme s plnou polní směr Čeget a údolí za ním. Cestou potkáváme našeho řidiče a dáváme mu 100 E na lístky, říká že je koupí, domlouváme se, že nás vyzvedne po deváté u obchodu v Těrskolu. Za Čegetem stoupáme po celkem strmé cestě, ze které odbočujeme na pěšinu směr hranice s Gruzií, ke které ale nemáme namířeno. Končíme nad krásným jezerem a pod neméně nádhernou horou Dongozurun, na který máme z našeho bivaku přímo luxusní výhled. Jediný zápor na tomto místě je ten, že tu je spousta komáru, která se ovšem objeví až při západu slunce a po tom ce se slunce schová za obzor, se začnou opět pomalu vytrácet. Já neodolám kráse jezera ajdu se do něj vykoupat, voda je absolutně studená, ale příjemná. Večer je tu opravdu krásný, jak slunce barví hory.

DEN dvacátý - 27.8.

Dnes v osm je asi nejkrásnější ráno z celé expedice, už proto kde zrovna jsme, jaké kolem sebe máme scenérie. Dnes máme v plánu dát vlastně jediný opravdový vrchol a to Čeget (3400 mnm). Batohy necháváme na úpatí u konce lanovky, která se vede a po skalkách a hrebenech stoupáme na nás jediný vrchol. Je z něj vydět jak do údolí, kde jsme dnes spaly tak do hlavního údolí s Těrskolem a Azau a samozřejmě všechny okolní vrcholy máme jak na dlani. Konečně může jiří otevřít to pivečko, které sebou pořád neuspěšně brával na Elbrus. Jak se říká, bodlo. Jdeme naposledy do údolí do Čegetu, je to převýšení nějakých 1400 metrů, takže moje prsty v botech řvou, jak se dá. V Čegetu opět neodoláme a dáváme si 'chičiny' a zkoušíme 'pelmeně', masem plněné těstové šátečky vařené ve vodě. Naposledy bivakujeme nad Těrsolem, kde si děláme i oheň a slušnou hostinu. Cestou sem jsme koupily sedmikilového melouna a brambory, po obém se jenom zaprášilo.


DEN jedenadvacátý - 28.8.

Dnes vstáváme v sedm aby jsme se stačily zabalit a být v Těrskolu před devátou. V 9.20 přijíždí nás odvoz a přiváží nemilou zprávu, že lístky už bohužel nebyly, ale že se to nějak vyřeší. S malou nadějí, že ještě dnes odjedeme, nasedáme a vyrázíme do Piatigorsku. Cestou své auto vůbec nešetřil a tlačil z něho, co to šlo. Dokonce ho stavěli policajti, že předjížděl přes dvě čáry, ale úžasně se s nima pohádal, že spěchá a že se nebude přeci čtyřicet kilometrů vlačet dvacetikilometrovou rychlostí za náklaďákem, a ukecal to prý na 100 R. Do Piatigorsku k nádraží jsme přijeli ve dvanáct a náš přímý vlak do Kijeva měl jet ve tři čvrtě. Nejdříve jsme zkoušely stát fronty u pokladen, řidič zatím zkoušel ukecat místního přednostu, nobo kdo to vůbec byl. Nakonec nás bere na perón, kde má přijet ten přímý vlak a že se bude snažit ukecat a samozřejmě podplatit přímo průvodčí, což jsme věděli, že to jde, ale sami by jsme toho ani nebyly schopní, přeci jenom, dávat úplatky není naší silnou stránkou. Jen co vlak přijel, tak řidič si vybral nejbližšího 'děružného' a začal to s ním potichu probírat. Za chvíli se vrátil se zprávou, která s námi zamávala, prý nám dá celý kupé jenom pro nás...ale za 500 R, což jsme rádi dali a jízdný, že mu zaplatíme až cestou. Opravdu nás strčil do kupé, z kterého před tím vypálkoval dvě prodavačky, právě ty které chodí po vlaku a prodávají různé krámy (jak to s děružným asi měli domluvený, že mohly být dvě v celém kupé). Vůbec s toho nebyly nadšené, ale musely to zkousnout a uvelebit se v jídelním prostoru, který byl hnedle vedle našeho nového kupé. a tak jsme vyrazily na zpáteční cestu do Čech. Bohužel zbytek dne nám nebylo souzeno prožít v poklidu. V minerálních Vodách vlakem procházela milicie a očividně hledali někoho, na kom by se mohli napakovat, a zrovna jsm ejim skočily do rány mi. I když jsme měli správné imigrační kartičky, tak se jim zase nelíbilo to, že tam není razítko, uf. Chvíli se dohadovali o samotě s Janou v našem kpé, zatím co mi jsme čekali venku. Jana vylezla z kupé jak opařená, že jim dáme 500 R na hlavu nebo nás deportují. Poněvadž jsme se s nima nechtěly ani nemohly (ta ruština) hádat, složily jsme 70 euro a Jana jim je opět jen mezi čtyřma očima předala. A samozřejme jsme měli být sticha, nikomu ani muk, jinak, že si nás najdou, a že prý už jinde problémy nebudou. Silně jsme v to doufaly, neboť další placení by jsme asi nerozdýchaly a asi by jsme musely domů stopovat, nebo nevím. Zbytek dne jsme se myslím všichni trápily myšlenkou, co bude na hranicích.

DEN dvaadvacátý - 29.8. Přejezd přes Ukrajinu

Na hranicích jsme byly před třetí hodinou v noci a obavy z minulého dne se naštěstí nenaplnily a jak jsem si myslel, tak kontrola u celníků proběhla v pořádku, neřekli ani slovo a vzali si obě dvě imigrační kartičky. Shluboka jsme si oddechly. Ukrajinští celníci přes nás také prošli bez problémů. Již v klidu ujíždíme směr Kijev, kam přijíždíme až neskutečně načas, v 17.15 (naše dráhy by se podle Ukrajinců mohli ledazčemu naučit). Hnedle běžíme vyměnit peníze a koupit lístky. Doufáme, že ještě mají na dnešek na přímí spoj do Prahy. Jsme opět u kassy 41, Jana zjištuje situaci a představte si, ještě několik míst tam bylo volných, naštěstí. Kdyby nebyly, tak už jsme měly plány jak pojedeme na Slovensko a tam potom stopem do Prahy. Ale pojedeme přímo a ještě dnes a to za 578 HRIV na hlavu, takže měníme v podstatě skoro všechny poníze co nám ještě zbyly, a co se nestalo, hnedle je u nás žebračka, je tak neodbytná, že ji nakonec nějaký drobný dáváme. Tak, lístky máme, teď se ještě najíst, než nám to pojede. Usazujeme se opět na konci prvního perénu a začínáme vařit, Norek s janou mezi tím jsou na trh pokoupit jídlo na zbytek cesty. Vracejí se i s vynikajícími 'pirožky'. Neodolám a jdu se na trhy také podívat, přeci jenom nám zbylo docela dost hřiven, ale nic úchvatného zde nenacházím, pouze pyrožky, několik jich kupuji (zhruba 4 HRIV kus) a zjišťuji, že jsem se trefil do těch, které jsou plněné zelím a uzeným masem, byly opravdu dobré. Vlak nám jede ve 20.24 z osmého nástupiště, ještě měníme zbytek hřiven nazpátek, ve vlaku se skládáme do dvou kupýček a otvíráme nevalné ukrajinské pivo.

DEN třiadvacátý - 30.8. Přejezd přes Polsko

Snídáme čerstvý chléb se sýrem a máme zajímavý zažitek s jednou celnicí na hranicích, která se nás vyptává, co všechno nepřevážíme a dokonce začala vybalovat Jiřímu batoh a ptala se ho, co v něm má a mě se ptala co mám v kapsách, tak jsem ji ukázal, že tam mám jen brýle a čepicu a ona se pořád ptala 'a što e to'... pak to vzdala a šla dál. V deset přijíždíme do Přemyslu, kde procházíme operací přehazování podvazku, zajímavé, že se vyplatí spíš přendavat podvozek, než nahnat cestující do jiného vlaku. Jsme zde do půl čtvrté, tak na perónu nejdříve vaříme a pak neodoláme a jdeme do města na výtečnou zmrzlinu, kterou jsem si dal při cestě do Ruska. Přes Krakov míříme k naším hranicím.

DEN čtyřiadvacátý - 31.8. Den poslední, den návratu do Prahy, den vybalování, praní a spaní

Dvě hodiny čekáme za hranicemi, neboť před námi, jak se později dovídám, vykolejil vlak. Takže do Prahy přijíždíme někdy po osme, ale hlavní je že jsme se vrátily vůbec... Opravdu to byl byla expedice jak se patří, plná zajímavých zážitků, i kduž hlavní cíl zůstal nedokončen. A pro si již cestou nazpátek Norek s Janou řekly, že příští rok sem jedou znova, tak jen zůstává popřát Norkovi aby se za tento rok naučil dostatečně rusky, aby se mohl konečně pořádně hádat s tou místní zkorumpovanou policií. Jsem zvědav, jak mu to půjde, neboť za celou cestu se nebyl schopen naučit v podstatě ani základní věci jako 'spasíba' či 'dasvidáňja' a pořád krásně pletl dohromady češtinu s angličtinou, až z toho vycházeli i hodně zajímavá spojení, která ovšem zanikla v toku času a jsou neopakovatelná. Tak končí expedice Kavkaz 2004...